ČERNÁ MAGIE

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Čarodějnice a jejich počatek....

Čarodějnice obcovaly s ďáblem

V průběhu kalendářního roku se vyskytují noci, o kterých se traduje, že poskytují nadpřirozeným silám větší moc než jiná období. Patří k nim i Filipojakubská noc, někdy zvaná také Valpružina nebo v keltské mytologii Beltine.

V keltském podání představoval svátek oslavu přicházejícího jara a nadcházejícího období úrody a hojnosti. Keltové v tento den po dlouhém zimním čase vyháněli do pastvin dobytek. Vlastní slavnost probíhala v noci z 30. dubna na 1. května, a jak sám název svátku Beltine (v překladu oheň) napovídá, hlavní úlohu v něm sehrály zapálené hranice. Kolem těchto ohňů byl prováděn dobytek. Za pomoci nejrůznějších rituálů měla být zvířata očištěna a chráněna před nemocemi a strádáním v nadcházející sezóně. V domácnostech pak Keltové zhášeli staré ohně a z hranic zapálených Druidy si přinášeli nové, čisté. Přesto, že se tato tradice zachovala až do dnešních dnů, v našich podmínkách se s ní setkáváme spíše v podobě pálení čarodějnic. Už v minulosti zapalovali lidé na návrších ohně, přeskakovali je a do vzduchu vyhazovali dřeva či košťata.

Podle pověstí se o Filipojakubské noci scházejí čarodějnice a čarodějové, aby sněmovali o tom, jak budou v nadcházejícím období škodit lidem a dobytku. Noc je také mimořádně příznivá pro navazování kontaktů s démony a ostatními astrálními bytostmi. V hlubokých lesích v tomto čase rozkvétá zlaté kapradí, které nálezci propůjčuje schopnost jasnozření a aby to nebylo málo, dokáže otevírat cesty k pokladům.

A právě výše uvedené legendy a pověry měly v minulosti na svědomí tisíce žen a mužů obviněných z čarodějnictví. Víra v démony a zlé duchovní síly dovedla církev k přesvědčení, že ďábel může svou moc uplatňovat prostřednictvím lidí zasvěcených právě do čarodějnictví. A tak bylo svého času na denním pořádku, že byly zejména staré ženy podezřívány, že jsou ve spojení s ďáblem. Ostatní lidé, ovlivněni náboženským fanatismem, a v obavě před možným uhranutím, dávali před vrata domů narýpané drny nebo ostnaté pruty o které se měla čarodějnice poranit. V jiných případech kropili svá obydlí svěcenou vodou nebo na návsi práskali biči či stříleli z pušek.

Nejen, že jsou čarodějnice ve spojení s ďáblem, ale také s ním na svých sabatech provozují prapodivné orgie. A za to si zaslouží smrt. Takový názor panoval už ve dvanáctém století. A jeho prostřednictvím chtěla církev potlačit především poslední zbytky pohanských zvyků. Církevní hodnostáři tvrdili, že určité mystické prožitky, o kterých se čarodějnice občas zmiňovaly, jsou pouhý výmysl, a že něco takového se nemohlo a nemůže uskutečnit. Kdo jim přesto věřil, byl klamán samotným ďáblem. O takového jedince se ihned začala zabývat inkviziční komise. Samotné čarodějnice pak byly veřejně zaživa upalovány na hranicích. Pokud před inkvizičním soudem projevily lítost a pokání, byly "jen" sťaty. V případě, že byly vzpurné, čekalo je dost nepříjemné mučení.

O praktikách inkvizičních komisí se zmiňuje především kniha Jakuba Sprengera a Henryho Institorise známá pod názvem Kladivo na čarodějnice. Pak to jsou nejrůznější inkvizitorské příručky, které začaly vycházet už ve dvanáctém století. Velmi cenné informace najdeme také v zápiscích některých inkvizitorů. Objevuje se v nich i příběh jisté ženy, který přišla o své dvě děti, a to vždy den před tím než dosáhly jednoho roku života. Když se ženě narodilo třetí dítě, rozhodla se, že ho bude v den jeho prvních narozenin hlídat. Batole uložila do hrnce, který přikryla pokličkou, neboť věřila, že kov jejího potomka ochrání před mocnostmi temnot. Přichystala si žhavé železo, kterým chtěla čarodějnici označit a čekala. V noci prý do domu vtrhla sousedka na vlkovi. Když ji domácí vypálila žhavým železem znamení, nezvaný host se otočil a se strašným řevem odjel na zvířeti neznámo kam.

Vlk jako dopravní prostředek čarodějnic se objevuje především v germánských pověstech. V případě ostatních národů používají čarodějnice pro své cestování košťata, případně hole. Ke svým rituálům pak nejrůznější kouzelné masti, které často tvořily výtažky z bylin obsahujících omamné látky. Pro názornost jmenujme rulík, blín nebo durman. V ojedinělých případech byly přidávány hadí jedy nebo ropuší sliny.

Filipojakubská noc skrývá i v dnešní moderní době svá tajemství. Sami jsme se před několika lety přesvědčili, že na povídačkách o sletech astrálních či démonických bytostí přece jen něco bude. V jihočeském Sepekově jakési nadpřirozené síly doslova vyštvaly v roce 1997 expedici z místního hřbitova, kde chtěli o Valpružině noci přespat.

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.